jirtocel kopinatý
Zastoupené látky
Jitrocel kopinatý obsahuje převážně v listech slizové látky, kyselinu křemičitou, kyselinu citronovou a až 2 %[6] glykosidu aukubinu, dále pak enzymy invertin a emulsin.[5] Vyjma toho jsou v listech taktéž obsaženy třísloviny, vitamín C, hořčiny, draselné soli,[6] zinek, kumariny a fenylethanoidy.[4]
Právě přítomnost slizových látek způsobuje, že jitrocel kopinatý působí pozitivně proti kašli, jelikož tyto látky mají ochranné a sekretolytické účinky a současně zmírňují podrážděný krk.[4]
Rozšíření
Jitrocel kopinatý se vyskytuje především v oblastech, kde se nachází mírně vlhká, hlinito-písčitá až středně těžká půda[1] s neutrální až zásaditou reakcí.[2] Hojně se roste na místech osídlených travními společenstvy jako jsou louky, meze, pastviny, výslunné stráně, v trávnících, úhorech, podél komunikací, v parcích a příležitostně i jako plevel na polích.[2] Protože snáší i suchá místa a fyzické poškození (sešlap), jedná se o poměrně odolnou rostlinu. Jitrocel je ale náchylný k podmáčeným oblastem, které mu nesvědčí.[11] Ve střední Evropě ho najdeme nejčastěji ve společenstvech pastvin sv. Cynosurion, mezofilních luk sv. Arrhenatherion či některých typech suchých trávníků sv. Bromion erecti[8] či ruderálních společenstev, např. sv. Polygonetum arenastri, Saginion procumbentis, Malvion neglectae, Dauco carotae-Melilotion atd.[13]
Jitrocel má široké rozšíření. Původně se jednalo o druh rostoucí na území Eurasie, jeho přirozený areál zahrnuje většinu Evropy včetně Islandu, v Asii sahá na východ až po Kazachstán a západní Himálaj, dále roste i v jižnější Asii od Středomoří a Malé Asie po Pákistán, přesahuje i do nejsevernější Afriky a na ostrovy jako Madeira, Kanárské ostrovy a Azory.[8][14] Postupně se rozšířil různě po celém světě[5] společně s kolonizátory z Evropy. Například rozšíření jitrocele v Severní Americe probíhalo tak, že kolonizátoři nevědomky přenášeli jeho semena na botách. Proto indiáni nazývali jitrocel „stopa bílého muže“.[5] Dnes je rozšířen i v jiných oblastech světa, jako v Japonsku, v Austrálii, na Novém Zélandu[12][14] či na Madagaskaru.[15]
Dříve se jitrocel pouze sbíral jako planá rostlina rostoucí na polích či loukách, v současnosti jeho spotřeba pro farmaceutické účely narostla, takže je pěstován.[4]
Využití
Samotný jitrocel kopinatý je požírán ovcemi a dalšími hospodářskými a lesními zvířaty (které ale mají s jeho konzumací problémy, jelikož roste při zemi), a proto byl v některých částech světa zařazen do travní směsi pro pěstované trávníky jako zdravá potrava pro ovce a další. Jeho konzumace zvířaty zlepšuje jejich zdraví a vlastnosti mléka, jelikož obsahuje sodík, draslík, kobalt a měď.[11] Semena jitrocelu se využívají jako krmení pro chovné druhy ptactva.[5]
Kořenový systém jitrocelu
Léčitelství
Pro své pozitivní účinky se jitrocel využívá převážně k výrobě čajových směsí, které mají působit protizánětlivě a na trávení. Současně se z jitrocele vaří odvary při problémech s dýchacími cestami. Je to díky jeho schopnosti odhlenit dutiny.[5] Pro své léčebné účinky je znám již od Antiky, kdy byl využíván jako látka působící proti kašli,[6] na opary, při kožních infekcích a jako protijed na vzteklinu.[4] V lidovém léčitelství se využívá jako látka usnadňující potíže způsobené astmatem, záněty průdušek a další onemocnění dýchacích cest.[6]
Mezi lidmi je rozšířena praxe, kdy se čerstvá šťáva z listů používá na menší rány,[9] ekzémy, spáleniny a zanícené rány. V současnosti se tato praxe nedoporučuje, jelikož hrozí, že se do rány zanese druhotná infekce.[6] Čaj je využíván kuřáky jako podpůrný prostředek při odvykací kúře.[16]
Zpracování[
Detail květu, který se doporučuje při přípravě účinné drogy odstranit již během sbírání
Pro získání účinné drogy je potřeba nasbírat listy mezi květnem až srpnem a poté usušit. Květní stvoly se před sušením musí odstranit. Samotné sušení listů jitrocele je složité, protože sebrané listy jsou náchylné k zčernání a znehodnocení účinné drogy, jelikož dojde k hydrolytickému rozkladu glykosidu aukubinu.[6] Z toho důvodu se nedoporučuje sbírat listy polámané či zapařené. Pokud jsou listy správně usušené, měly by být lámavé a mít hnědozelenou až olivovou barvu. Pro správné sušení se doporučuje sušit ve vrstvách o maximální tloušťce 5 cm ve stínu, ale dá se předsušit i na slunci. Při sušení za umělé teploty se doporučuje sušit o teplotě do 40 °C[6] (jiný zdroj uvádí 50 °C[17]). Droga má mírně nahořklou svíravou chuť a je bez zápachu. Účinná látka je náchylná ke kontaminaci a zničení, a tak je potřeba vyvarovat se nevhodného skladování.[6]
Kuchyňské zpracování[editovat | editovat zdroj]
Pro kuchyňskou úpravu se zpracovávají pouze čerstvé listy. Mají slabě nahořklou, svíravou chuť. Přidávají se v menším množství do bylinkových polévek a omáček nebo se obalují ve sladkém či slaném těstíčku a vysmažují.[18]
zdroj:wikipedia
